Po krátké Vánoční odmlce, kterou jsem strávila v Praze, zdravím opět příznivce dobrodružné literatury, tedy mého virtuálního deníčku. Pokud jste si mysleli, že je konec, tak jste byli na omylu. Oficiální uzavření svého deníku plánuji na počátek února, kdy se svou třídou absolvuji jeden z dalších psycho kurzů plavání a gymnastiky. Je celkem jasné, jaký výkon budu podávat. Pro ty, co mě a moje výkony znají vězte, že bude hůř. Nerada bych se tu rozepisovala o své desetikilové nadváze což je vina především nezdravého způsobu života (sezení v hospodě) a pití vína (přeslazeného portského). Ani občasné večírky, mě mého bierbauchu nedokázaly zbavit.
Ale vraťme se k historkám z ciziny. Dnes bych se s vámi ráda podělila o svou cestu zpět do České republiky. Předem bych ráda řekla, že mě mrzí, že jsem se nemohla sejít se všemi (neb jste si vozili zadnice na sjezdovkách a mě jste nechali hnít v Praze!!). Každopádně s těmi, co jsem měla to štěstí opět vidět, jsem se ráda shledala. Ale teď už k mé cestě. Můj návrat zpět do vlasti byl plánován na 17. prosince. V 9h mi odjížděl autobus ze zástavky Praza Galiza. Nikdo mi bohužel neřekl, že ona Praza je nedaleko knihovny, takže jsem se vláčela se svými 38 kilogramy v kufru a batohu, plus 10 kilo mé nadváhy, po polovině Porta. Na místě jsem byla až nečekaně brzy, tj. v 7 hodin. Jelikož byla nepředstavitelná zima, ze mě díky nadbytečným kilogramům už lilo jako z konve, nezbývalo mi, než čekat venku, takže ony kapku potu, které stékaly po mých zádech se začaly pomalu ale jistě proměňovat v kapky ledové. Konečně jsem se začala cítit jako Deny na horách.. tedy blížící se chřipku.
Po hodině čekání jsem si povšimla, že nedaleko kanceláře Eurolines, někam mizí lidi. Má zvědavost mi nedala a jala jsem se je sledovat. Po pár metrech jsem vysledovala onu záhadu.. ztráceli se v čekárně na autobusy. Plna rozhořčení o lidské nespravedlnosti jsem usedla vedle dvou černošských uprchlíků z Afriky a 2 velkých žen, cestovatelek, které ke mně každou chvíli něco promlouvali. V 9 hodin konečně dorazil autobus. Řidičům jsem se zřejmě zdála přitažlivá, neb mi každou chvíli něco říkali. Když ovšem zjistili, že jim nic nerozumím, jejich zájem opadl a veškerá laskavost (pomoc s kufrem) vyprchala. Pochopitelně, že přes hodinu jsme strávili cestou do zapadlého města Albergarhia Velha (nebo tak nějak), kde je uprostřed pustiny, hlavní centrální přestupová zastávka. Cestou jsme míjeli chlupaté krávy, které se krčili v 2cm závějích sněhu.. Celkem nás v autobuse bylo asi 15. Po mé levici seděl velice ošklivý muž, připomínající ukrajince, který se neustále kolem sebe nervózně rozhlížel. Na hranicích nám došlo proč.. Neměl totiž platné doklady, povolení k pobytu ani trvalé bydliště. Okamžitě náš autobus obklíčilo hejno policistů. Druhým podezřelým jsem byla já, protože nikdo nedokázal z mého občanského průkazu rozluštit, co jsem zač. Po asi 45 minutách čekání, jsme se rozjeli směr Salamanca, tedy další přestupová zastávka. Našeho slizkého Ukrajince, původem Brazilce (ty jsou totiž pro portugalce to samé, jako pro nás přistěhovalci z bývalé SSSR) nechali nakonec s výstrahou jít. Celý se pak začal radovat, začal s každým komunikovat a taky se přestal kolem sebe rozhlížet. Druhý nezapomenutelný cestující byla žena sedící dvě řady přede mnou. Ta pro změnu trpěla nadměrnou hovorností, takže během hodiny jste věděli, že jede do Alicante přes Valencii, kde na ní čeká rodina, že pracuje jako zdravotní sestra, jak pojede z Madridu, proč nejede letadlem a co dělá ve svém volném čase. Během poslouchání jejích výkřiků na ostatní pasažéry, se mi stala kuriozní situace. A to, že jsem oné ženě rozuměla o čem mluví, jenže jsem nedokázala identifikovat jakou řečí mluví. Můj portuňol je v tuto chvíli na maximu, takže se mi úspěšně daří mixovat jak španělštinu, tak portugalštinu, stejně jako angličtinu s němčinou. Na další zastávce se mi podařilo konečně vidět španělské ptáčky. Zatímco jsem čumákovala na další zastávce a pojídala brambůrky, začali se mi pod nohama shlukovat vrabci. Tedy ti španělští. Jeden z nich dokázal zkonzumovat obrovský mega brambůrek, který mi upadl na zem. Proto mohu s pýchou říct, že jsem zasytila španělské ptáčky (a ne oni mě).
Po 11 hodinách(z toho 2 hodinách v zácpě – to mi připomíná, že v autobuse nefungovala toaleta) jsme konečně dorazili do Madridu. Jako první jsem se hnala do Burger kingu, neb jsem si během cesty uvědomila, že jsem se zapomněla odbavit a co víc, ani jsem si nevytiskla palubní informace.Při koupi kávy s mlékem, mě ten pitomec na přepážce nechal spelovat španělsky „mléko“ tedy leche. Jak jsem již zmiňovala, všechny jazyky se mi smíchaly a tak místo leche, jsem užila portugalské leite.. Opravdu kardinální rozdíl, nemyslíte? Vzhledem k tomu, že se mi po 11 hodinové cestě začalo chtít na záchod, jediný dostatečně velký pro mě a mé kufry byl ten pro invalidy.. Jaká potupa. Kam se hrabou všechny McDonaldy a Burger Kingy v Madridu, na naše KFC internet gratis. K internetu jsem se nepřipojila, takže jsem se svými kilogramy vydala do metra. Procpat kufr přes turniket, se zdál téměř neřešitelný problém. Naštěstí po chvilce tlačení, se vám to přeci jen podaří. Cesta metrem probíhala celkem v poklidu, pokud pominu asi hodinové čtení plánu metra, a hledání zastávky. Bohužel letiště Barajas má 3 stanice a pokud opustíte jednu z nich, není možné se vrátit. Musíte si koupit nový lístek. A tak jsem riskla zastávku číslo jedna, označenou T1-T2-T3. Naštěstí jsem uviděla ženu v zeleném kostýmku, tedy něco jako chodící informace,a zeptala se jí, kudy tudy do Prahy. Odpověděla mi stroze, svojí španělskou angličtinou, že Czech airlines jezdí z T4. Takže zase zpátky do metra a přesunout se na další zastávku. Na letiště jsem dorazila v rozumný čas 23h. Letadlo mi letělo druhého dne v 7:30. V tuto chvíli však nastal rozhodující okamžik, neb na mě začala sedat krize z předchozích dvou probdělých nocích, enormní bolesti hlavy z jízdy autobusem a stresu při cestování hromadnou dopravou v neznámém městě. Kopla jsem do sebe redbulla, kterého jsem si prozíravě koupila již v Portu, protože jsem předpokládala že ona krize dřív nebo později příjde. Přišla a v nebývalém rozsahu. Naštěstí se mi podařilo trochu se vzchopit a pokračovat v hledání mého terminálu. Asi o dvě hodiny později jsem si uvědomila, že si vlastně můžu vzít vozíček a nemusím se s oněmi 38 kilogramy vláčet. Tato myšlenka mi v ten okamžik přišla natolik geniální, že až později jsem si uvědomila, jak na mě lidi museli zírat, když jsem postávala opodál s narvanou krosnou a mega kufrem (a 10 kilogramy nadváhy). Další dvě hodiny jsem zabila čtením časopisu, a následující dvě hodiny sledováním filmů na notebooku. K mému štěstí a překvapení, se mi podařilo najít zásuvku. V časných ranních hodinách (kolem šesté) se začalo konečně odbavovat. Jelikož jsem měla pořádnou nadváhu, vyndala jsem všechny kilogramy navíc na vozík s tím, že nebudu aeroliniím platit ani korunu a pokud budou mít řeči, všechno oblečení si obleču. Zadarmo svou kůži nedám. Mladík na přepážce mi sice tvrdil, že mám pouhých 20 kilogramů, já však ve svém itineráři měla kilogramů 23. Jala jsem se proto diskutovat tak usilovně, že nakonec onen údaj opravdu našel. Začala jsem tedy při odbavení cpát vytahané oblečení přede všemi zpět do kufru. Situace komická, nicméně po více než dvou dnech beze spánku, mi to bylo jedno. A tak v 7:30, jsme společně s panem pilotem Hálou, nasedli do letadla českých aerolinií a nechali se tři hodiny (napůl v komatu) přenést do mého rodného města, Prahy.
Pár rad z vlastní zkušenosti na závěr:
Pokud prádlo správně pověsíte, nemusíte ho pak žehlit.
Moc se neoblíkejte, pokud s sebou táhnete kufr a krosnu.
Když se dlouho na záchodě s fotobuňkou nehýbáte, světlo zhasne.
Nikdy nechoďte na velkou na záchodě s fotobuňkou. Když se dlouho nehýbáte, záchod se sám spláchne.
